Osudové setkání

10. května 2008 v 22:02 | Arleen |  Kratší dílka
Takova mensi jednorazovka psana do skoly. Jedinou podminkou byla prvni veta: Na dvere nekdo zaklepal. Rozhodla jsem se dat to i sem.
Arleen

Osudové setkání
Na dveře někdo zaklepal. Tichým pokojem se zvuk zaklepání nepříjemně roznesl. Měla jsem co dělat, abych tiše nevyjekla, když se zaklepání ozvalo znovu. Bála jsem se toho, co má přijít. Vyčkávavě jsem sledovala dveře a čekala, až se dají do pohybu.
Jen matně vzpomínám na to, kdy jsem sem přišla poprvé. Bylo to třicátého prvního července 2003. Byl krásný letní den, svítilo sluníčko, ale schylovalo se k bouřce. Od západu se sem, do Prahy, hnala velká černá mračna. V tu dobu jsem ještě bouřky nesnášela. Ale dnes se dokážu hodiny a hodiny dívat na blesky křižující zamračenou oblohu a poslouchat uklidňující bubnování deště. Tehdy to ale bylo jiné. Osamoceně jsem procházela Václavským náměstím bez jakéhokoli cíle a jen tak jsem přemítala, proč zrovna já doma snáším neustálé hádky rozvádějících se rodičů. Jedinou útěchou mi byl můj přítel, Marek, ale momentálně to mezi námi moc neklapalo.
Začaly na mě dopadat ledové dešťové kapky a já se rozhlížela, kam bych se mohla co nejrychleji schovat. Než jsem ale stihla doběhnout pod jakýkoli přístřešek, byla jsem mokrá jako myš. Trochu jsem se oklepala, proždímala si svoje vlasy a snažila jsem se zjistit, kam jsem to vlastně doběhla. Stála jsem v malé temné uličce, kde kromě mě a pár krys nikdo nebyl. Najednou mi někdo poklepal na rameno. Tiše jsem vyjekla a prudce jsem se otočila. Chtěla jsem začít křičet, ale ruka mi zakryla ústa. Podívala jsem se svému "útočníkovi" do obličeje a zarazila jsem se. Hleděla jsem do překrásné tváře mladého kluka s uhlově černými vlasy a temně modrýma očima. Vydechla jsem úžasem nad tím, jak dokonalý byl.
"Uklidni se. Hlavně nekřič," řekl sametovým hlasem a vytrvale se mi díval do mých, nejspíš vyděšených, očí. Krátce jsem kývla a počkala jsem, až mi sundá ruku z mých úst.
"Kdo jsi? Co tady děláš? Kde ses tady vzal? Před chvílí tady nikdo nebyl," vychrlila jsem na něj řadu otázek až jsem sama nevěděla, na co že se to vlastně ptám.
"Jmenuju se Jakub. Stál jsem támhle pod tím stromem, jen jsi si mě nejspíš nevšimla," usmál se takovým krásným pokřiveným úsměvem, při kterém by nejspíš roztála každá holka. "Ale tebe neznám. Nikdy jsem tě tu neviděl, takže soudím, že nejsi zdejší. Měla by ses místům jako je tohle vyhýbat."
"Proč?" ptala jsem se nechápavě. Netušila jsem, co může být na tomhle místě špatného. Možná je trochu špinavé a stranou, ale zase je tu klid.
"Prostě to tu není vhodné pro holku jako jsi ty," řekl tvrdě a přestal se mi dívat do očí.
"Tím myslíš co?" vyjela jsem na něj.
"Tohle nebudeme řešit. Měla bys jít odtud pryč."
Chtěla jsem se naštvaně otočit a odejít, ale očima jsem zavadila o kluka vycházejícího z jedněch dveří. Překvapením jsem ztuhla.
"Marek?" zašeptala jsem tiše s jasně vepsanou otázkou v hlase.
Jakub pozvedl obočí a podíval se na mě. "Ty ho odněkud znáš?"
"Ne asi," odsekla jsem mu ironicky. "Marku, ahoj!" zavolala jsem na kluka mířícího po druhé straně ulice směrem k nám.
"Mariko? Co ty tady děláš?" vykoktal překvapeně a přešel ke mně a Jakubovi. "Kubo," pozdravil ho a sjel ho opovržlivým pohledem. Tihle dva se nejspíš nemají moc v lásce.
"Utíkala jsem před deštěm a ocitla jsem se tady," řekla jsem klidně a teprve teď mi došlo, že na mě pořád dopadají ledové dešťové kapky a jsem úplně promočená. V dáli jsem uslyšela bouchnutí hromu a zamračenou oblohu ozářil jasný blesk.
"Pojď, musíme odtud odejít." Neušlo mi, že se roztěkaně díval okolo sebe. Nejspíš někoho hledal nebo se možná bál, že někdo přijde.
"Já ale nechci, povídám si tady s Jakubem," opáčila jsem, protože jsem chtěla vědět, o co tady jde. V tu chvíli se kousek od nás ozval hrom tak hlasitě, že jsem vyjekla a trochu povyskočila. "Neměli bychom se jít někam schovat?" zeptala jsem se jich nadějně s prosebným pohledem.
"To ne. Tady spolu nikam nepůjdeme," zamítl to rázně.
"Jakube?" otočila jsem se na kluka, který už nějakou dobu jen poslouchal a sledoval slovní přestřelku mezi mnou a Markem.
"Jasně, jen pojď. Musíme se někam schovat před tím hrozným deštěm." Marek po něm vrhl nepěkný pohled, ale srovnal s námi krok. Mířili jsme do stejné budovy, ze které před chvílí Marek vyšel. Chvilku jsem nerozhodně postávala před dveřmi, ale pak jsem vešla dovnitř. Páchlo to tam po cigaretách, alkoholu a drogách. Jen jsem se na kluky překvapeně podívala, ale šla jsem dál. Ignorovala jsem, jak se Marka všichni ptají, proč je zpátky tak brzo a jestli mu došla další dávka nebo tak nějak.
Ze vzpomínání mě najednou vytrhlo prudké zaklepání a vrátilo mě zpět do přítomnosti. Dveře se otevřely a dovnitř vešla policie.
"Slečno, půjdete s námi," řekl mi jeden z policistů, ale já ho moc nevnímala. Jen jsem nepřítomně hleděla do zdi a užívala si skvělého uvolněného pocitu, který mi drogy přináší s každou další dávkou. Věděla jsem, že se ze mě stala troska. Byla jsem jen obyčejnou skořápkou bez duše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | Web | 10. května 2008 v 22:14 | Reagovat

Hele, že to nemusím číst znova, že ne? =D Stejně už jsem to přečetla několikrát.

No, jinak mě se tohle dílko moc a moc líbí. Obzvlášt ten Jakub je mi nanejvýš sympatickej (když mě se to jméno vážně moc a moc líbí. I když já bych teda nikoho Jakube neoslovovala. Zásadně jen Kuba). No prostě je to moc pěkně napsaný, doufám že v tom nejsou chyby (to bych se teda styděla=()..

No a dál mě nic nenapadá, snad jen to, že vážně nevím, jak se sem vkládá ten avatar. Kaitlinka je v tomhle prostě neznalec. =)

2 Abigail Abigail | Web | 13. května 2008 v 13:15 | Reagovat

Proč se ti nelíbí "Jakube"? To je náhodou úúúúžasné... I když Kuba má taky něco do sebe no... :-) Jinak k povídce, já už se taky vyjadřovala, takže se strašně stydím, ale z časových důvodů si ji zatím taky znovu nepřečtu... Ale abys tu měla komentík... mě se to moooc líbilo, sama dobře víš, že jsem čekala trochu jiné rozuzlení a tohle by mě nikdy nenapadlo, je to dost drsné... Ale souhlasím s Kaitlin, i mě se Jakub moc líbil a jak teď nad tím přmýšlím, chvíli i Marek,, ale jen chviličku...

3 Švestičky Švestičky | Web | 20. června 2008 v 13:27 | Reagovat

To bylo opravdu moc pěkně napsané a drsné. Takové úplně ze života a nijak naivně nepřisolené. Víš co tím myslíme?

Jinak vážně nevíme co dál dodávat. Bylo to prostě mega.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama