
První z mnoha kratších příběhů.
Arleen
Začátek
Dívám se na svůj odraz v zrcadle a po tvářích mi stékají slzy.
"Proč?" ptám se sama sebe šeptem. "Co je na tom baví? Trápit mě?"
Někdo zuřivě zalomcoval klikou od dveří. "Co tam děláš? Okamžitě vylez ven!"
Mlčela jsem. Zničeně jsem se posadila na vanu a uslzenýma očima jsem se rozhlížela okolo sebe. Pohledem jsem se zastavila na malé skříňce nedbale položené v poličce.
Vzala jsem ji do ruky a pomalu jsem odklopila víko.
Leželo tam několik žiletek.
Jednu jsem opatrně vyndala a položila do dlaně.
Přemýšlela jsem, jestli to skutečně pomáhá tak, jak všichni říkají.
Hlavou mi lítala spousta myšlenek typu: Proč to nezkusit? Jen jednou.
Přiložila jsem jí k levému zápěstí a trhla.
Až teď mi došlo, co jsem to udělala. Vědomě jsem si ublížila.
Upustila jsem žiletku a přiložila ručník na silně krvácející ránu.
Nejhorší pro mě bylo zjištění, že mi to jakýmsi způsobem přineslo uspokojení. Přestala jsem se soustředit na psychickou bolest.
Došlo mi, že tohle je teprve začátek.
No, popsané je to perfektně, Arleen, jsi skvělá autorka, ale mám jedno velké ale... moc bych si přála, aby tohle nikdy nikdo nemohl napsat... právě proto, že je to tak moc pravdivé...